Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2028
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

ŽALMY

Ant. 1 Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude. Aleluja.

Žalm 49 (50)
Pravá bohoslužba

Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit. (Mt 5, 17)

I

¹ Pán mluví, Pán a Bůh, a volá zem *
      od slunce východu až na západ.
² Ze Siónu, té hory překrásné, *
      se v oslnivé záři zjevuje.
³ To přichází náš Bůh a nemlčí, †
      všespalující oheň před ním jde, *
      okolo něho bouře burácí. –

⁴ Svolává shora nebesa i zem, *
      odhodlán konat nad svým lidem soud:
⁵ „Shromážděte mi moje vyvolené, *
      co při oběti stvrdili mou smlouvu!“
⁶ A nebe hlásá jeho spravedlnost, *
      že on je Bůh a právem rozsoudí.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude. Aleluja.

Ant. 2 Oběť chvály Bohu přinášej. Aleluja.

II

⁷ „Slyš, můj lide, nyní promluvím! *
      Izraeli, proti tobě svědčím. *
   Viním tě a soudím tváří v tvář, *
      neboť já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!
⁸ Nekárám tě pro tvé oběti, *
      mám tvé žertvy stále před očima.
⁹ Nevezmu však býky z chlévů tvých, *
       ani nechci kozly z tvého stáda. –

¹⁰ Vždyť mně patří všechna lesní zvěř, *
       tisíce mám zvířat na svých horách.
¹¹ Znám i všechno ptactvo nebeské, *
       mé je vše, co na polích se hemží.
¹² Kdybych lačněl, tobě nepovím; *
       můj je svět i vše, co obsahuje. –

¹³ Cožpak já chci býčí maso jíst, *
       cožpak se chci napít kozlí krve?
¹⁴ Oběť chvály Bohu přinášej, *
       plň své sliby vůči Nejvyššímu!
¹⁵ Ke mně volej za dnů soužení, *
       vysvobodím tě a vzdáš mi úctu!“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Oběť chvály Bohu přinášej. Aleluja.

Ant. 3 Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly. Aleluja.

III

¹⁶ Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: †
       „Nač mi odříkáváš přikázání *
       a mou smlouvu darmo bereš do úst,
¹⁷ když se vzpíráš mému vedení, *
       odhazuješ za hlavu má slova? –

¹⁸ Zloděje když vidíš, běžíš s ním, *
       s cizoložníky jsi jedna ruka;
¹⁹ ústa ke špatnostem otvíráš *
       a tvůj jazyk osnuje lež na lež; –

²⁰ o svém bratru mluvíš hanebně, *
       na syna své matky kydáš hanu.
²¹ Tohle děláš – kdybych k tomu mlčel, *
       myslil bys, že já jsem jako ty. –

²² Pochopte, kdo jste Boha zapomněli, *
       nežli vás vydám zkáze bez úniku!
²³ Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály; *
       kdo správně žije, dojde Boží spásy!“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly. Aleluja.

PRVNÍ ČTENÍ

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem. Aleluja.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. Aleluja.* O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie