lat

Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

12. únor 2027
Pro OP: Bl. Reginalda z Orléansu, kněze, pro připomínku


Narodil se v St. Gilles kolem roku 1183. Byl kanovníkem a děkanem kolegiátní kapituly v Orleansu a profesorem kanonického práva. V roce 1218 doprovázel svého biskupa na pouti do Palestiny. V Římě těžce onemocněl a lékaři ztratili naději v jeho uzdravení. Tehdy jej navštívil svatý Dominik. Reginald se po rozhovoru s ním zázračně uzdravil a rozhodl se vstoupit do řádu. Dominik jej pak poslal do Boloně jako svého vikáře. Reginald byl přesvědčivým kazatelem, dokázal okouzlit a získat mládež. Během jeho působení v Bologni vstoupilo do řádu mnoho studentů i univerzitních mistrů. Do té doby žili bratři v Bologni ve velmi nuzných podmínkách. Reginald pro ně získal kostel sv. Mikuláše a přilehlé budovy k bydlení. Z Boloně poslal Dominik Reginalda v roce 1219 do Paříže, aby autoritou svého slova a mistrovského titulu zlomil odpor kléru, který se tam stavěl proti „konkurenci“ bratří kazatelů. Krátce nato však Reginald v Paříži v roce 1220 zemřel. Jeho kult potvrdil 8. července 1875 bl. Pius IX.

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  

HYMNUS

Pastýřů hlavo, Kriste, jejich Vládce,
slavit dnes chceme svátek jednoho z nich,
proto mu pěje naše vděčné stádce
píseň chval zbožných.

Vyvolil sis jej, služebníka svého
za svého kněze, aby se stal z něho
svěřených ovcí svědomitý správce
a dobrý strážce.

On svému stádu vzorem byl i vůdcem,
byl světlem slepých, všude mírnil bídu,
všem stal se vším, byl prozíravým otcem
Božího lidu.

Kriste, jenž dáváš věnce zasloužené
svým věrným v nebi, dej ať ve svém díle
jdem s tímto vůdcem a tak dosáhneme
i téhož cíle.

Buď věčná sláva nejvyššímu Otci,
stejná buď tobě, Vládce, Spasiteli,
Svatému Duchu chválou stejně vroucí
ať zní svět celý. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.

Žalm 77 (78), 1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy

Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10, 6)

I

1 Poslyš, můj lide, mé naučení, *
      slovům mých úst nyní nastav uši!

2 K moudrému výroku otevřu rty, *
      vyložím tajemství z dávného času. –

3 To, co jsme slyšeli, poznali my, *
      co nám už otcové vyprávěli,

4 nemáme před dětmi zamlčet, *
      nýbrž dát vědět i příštímu rodu:

   Pánovu slávu a jeho moc, *
      podivuhodné skutky, jež konal. –

5 S Jákobem příkaz ujednal, *
      stanovil zákon v Izraeli,
   našim otcům pak poručil, *
      aby tak hlásali dál svým dětem,

9 ať o tom všechno potomstvo zví, †
      všechny děti, co teprv se zrodí; *
      ty pak svým dětem zas povědí dále:

7 vždy aby v Pána doufali, †
      na divy Boží nezapomněli *
      a jeho příkazy zachovávali,

8 ať nejsou jak jejich otcové, *
      vzpurné a zaryté pokolení,
   rod, který nestálé srdce měl *
      a který duchem se nedržel Boha.

9 Efraimovci, ač třímali luk, *
       na útěk dali se, když došlo k bitvě. –

10 Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
       odmítli žít podle zákona Páně.

11 Zapomněli, co činil Bůh, *
       jaké jim dopřál zázraky spatřit.

12 Před jejich otci způsobil div *
       v egyptské zemi, v tanejských pláních.

13 Rozdělil moře a vedl je jím, *
       vody postavil jako hráze.

14 Ve dne je provázel oblakem, *
       po celou noc pak ohnivým světlem.

15 Na poušti skálu rozrazil, *
       z ní je napojil pramenem hojným.

16 Potoky vyvedl ze skály, *
       voda se hrnula v celých řekách.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.

Ant. 2 Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.

II

17 Proti Bohu však hřešili dál, *
       v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.

18 Zachtělo se jim po chuti jíst, *
       Boha tak v srdci pokoušeli.

19 Hněvali Boha a ptali se tak: *
       „Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?

20 Udeřil sice do skály, *
       že tryskla voda a potoky tekly;
    umí však opatřit pro nás i chléb, *
       dá svému lidu najíst se masa?“

21 To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
       na Jákobovce zasršel ohněm, *
       zaplanul nevolí k Izraeli,

22 že víry k Bohu nemají dost, *
       že v jeho pomoc nedoufají. –

23 Nicméně přikázal oblakům, *
       otevřel nad nimi nebeské brány,

24 jedlé maně dal na ně dštít *
       a tak jim poskytl obilí z nebe.

25 Chlebem silných živil se lid; *
       seslal jim pokrmu v plné míře.

26 Pak vzbudil nad nimi východní van, *
       mohutně zadul i větrem jižním,

27 a maso pršelo jako prach, *
       ptáků bylo jak mořského písku.

28 Padali doprostřed ležení, *
       kolkolem stanů Izraele.

29 Po čem tak bažili, to jim dal; *
       a oni jedli až do sytosti.

30 Jenže v své chtivosti neměli dost. *
       ještě jim sousta vězela v ústech,

31 když na ně udeřil Boží hněv: †
       smrt nechal mezi předáky řádit, *
       mládež národa porazil k zemi.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.

Ant. 3 Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.

III

32 Přesto však hřešili ještě i pak, *
       neměli důvěru k divům Páně.

33 Ukrátil tedy jejich dny *
       a jejich léta záhubou náhlou.

34 Až když je hubil, hledali jej, *
       navraceli se a ptali se po něm.

35 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
       zachráncem že je Bůh svrchovaný.

36 Ale to byl jen klam jejich úst, *
       jazykem pouze jej obelhávali,

37 srdcem však nebyli upřímní, *
       v úmluvě dávné mu nebyli věrní.

38 Přes to všechno byl slitovný dál, *
       odpouštěl vinu a nezahubil.
    Častokrát upustil od hněvu, *
       potlačil svoje rozhorlení,

39 pamětliv, že jsou z masa jen, *
       vánek, jenž odvane do nenávratna.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.

V. Obraťte se k svému Pánu, Bohu.
O. Je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

2, 1-22
Mojžíšovo narození a jeho útěk

     1Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. 3Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. 2Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. 4Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane.
     5Faraónova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. 6Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ 7Jeho sestra řekla faraónově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ 8Faraónova dcera odpověděla: „Jdi!“
     Děvče šlo a zavolalo matku dítěte.
9Faraónova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraónově dceři, 10ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“
     11V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. 12Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. 13Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. 14Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“
     1Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraónem utekl a zdržoval se v zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u jedné studny. 16Midjanský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, aby načerpaly vodu a naplnily jí žlaby k napojení stáda svého otce. 17Přišli však pastýři a odehnali je. Tu Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.
     18Když dcery přišly k svému otci Reuelovi a on se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: 19„Jeden Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Dokonce nám i načerpal vodu a napojil stádo.“ 20Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s námi pojí!“
     21A Mojžíš souhlasil s tím, že u něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu za ženu. 22Porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“

RESPONSORIUM

Žid 11, 24-25.26.27

O. Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraónovy dcery; raději chtěl snášet spolu s Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z toho, že by se dopustil hříchu. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.
V. Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z Egypta. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilie připisované svatému biskupovi Janu Zlatoústému

(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64, 462-466)

Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro

     Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.
     Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
     Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku.1 Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
     Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahy, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.2
     Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.
     Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci.

     1 srov. 1 Petr 2, 2
     2 Řím 8, 26b

RESPONSORIUM

Pláč 5, 20-21 a Mt 8, 25

O. Proč bys na nás měl na věky zapomenout, opustit nás až do konce života? * Dej, ať se k tobě vrátíme, Pane, a my se vrátíme.
V. Pane, zachraň nás, hyneme. * Dej, ať se k tobě vrátíme, Pane, a my se vrátíme.

TŘETÍ ČTENÍ

Z „Knížky o počátcích Kazatelského řádu“ blahoslaveného Jordána Saského

(Monumenta O. P. Hist., XVI, Libellus de Principis, pp. 56-58, 63-64)

Zdálo se, že povstal nový Eliáš

     Léta Páně 1218, když dlel mistr Dominik v Římě, přišel tam mistr Reginald, děkan kapituly od svatého Aniána v Orleánsu. Chtěl se z Říma plavit po moři. Byl to velmi slavný muž, proslulý učeností a velice vážený. Přednášel pět let církevní právo na pařížské universitě. Když tedy přišel do Říma, těžce onemocněl. Mistr Dominik ho několikrát přišel navštívit. Vybízel ho, aby vzal na sebe Kristovu chudobu a společný život v jeho řádě. Získal ho k tomu, že svobodně a plně souhlasil se vstupem do tohoto řádu, a zavázal se k tomu i slibem.
     Reginald se tedy zotavil ze své vážné a téměř beznadějně nebezpečné choroby. Byl to jistě zázrak Boží moci. Neboť v palčivé horečce přišla k němu ve viditelné podobě Královna nebes, Matka milosrdenství Panna Maria, a potřela mu oči, nos, uši, ústa, bedra, ruce a nohy jakousi léčivou mastí, kterou si přinesla s sebou. Takto k němu mluvila: „Mažu ti svatým olejem nohy k hlásání evangelia pokoje.“ Mimo to mu také ukázala celý hábit tohoto řádu. Ihned byl uzdraven a tak okřál na celém těle, že lékaři, kteří se skoro vzdávali naděje na jeho uzdravení, užasli, když se přesvědčili, že je zdráv.
     O tomto neobyčejném zázraku vyprávěl později mistr Dominik veřejně mnoha bratřím, kteří dosud žijí. Já sám jsem byl při tom, když o něm v Paříži mluvil ve veřejné promluvě k četným bratřím.
     Když tedy mistr Reginald znovu nabyl zdraví, dal se hned horlivě a celou svou bytostí do kázání. Měl ohnivou a mocnou výmluvnost. Celá Bologna byla tenkrát ve varu, protože se zdálo, že povstal nový Eliáš. V té době přijal v Bologni do řádu mnoho bratří. Rovněž počet žáků začal vzrůstat a velmi mnoho se jich k nim přidalo.
     Potom přišel bratr Reginald svaté paměti do Paříže a s neúnavným žárem ducha hlásal slovem i skutkem Ježíše Krista ukřižovaného. Ale Bůh jej rychle odvolal z této země. Reginald „se brzy zdokonalil a naplnil časy mnohé“.
     Bratr Matouš, který ho znal ve světě ještě jako slavného a vybraně žijícího muže, ptal se ho několikrát takřka s obdivem: „Nemrzí vás, mistře, že jste oblékl tenhle hábit?“ On však se sklopenýma očima odpověděl: „Myslím, že jsem v tomto řádě nezískal žádnou zásluhu, protože jsem v něm vždycky měl příliš velké zalíbení.“

RESPONSORIUM


Ef 4, 1.3–4O. Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali, * horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.
V. Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. * Horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, tys způsobil, že blahoslavený kněz Reginald za pomoci Matky milosrdenství nastoupil cestu evangelijní chudoby a přivedl na ni i mnoho jiných; na jeho přímluvu nasměruj i naše kroky podle své vůle, abychom se širokým srdcem běželi po cestě tvých přikázání. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie