Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2024
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Zachránce světa, Kriste, světa Tvůrce,
Vládce nad vládci, obávaný Soudce,
slyš naše prosby, jež s chválami tvými
    laskavě přijmi.

Pějem ti chvály ještě v noční době,
dopřej, ať jsou vždy milé zvláště tobě,
nás, Zdroji světla, osvěž a zbav tísní
    nebeskou písní.

K šlechetným skutkům uděl nám dny přejné,
dej život, jejž nám zlá smrt neodejme,
by každý náš čin sloužil neustále
    k věčné tvé chvále.

Zapal nám s ledvím naše nitro celé,
svým božským ohněm uchovej nás bdělé,
ať všichni lampy ve svých rukou máme,
    v nichž světlo plane.

Stejná buď sláva nebeskému Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
ať také Ducha, rovného jim mocí,
    ctí vesmír celý. Amen.

Během dne:

Kriste, ty světlo, lásko, naše žití,
radosti světa, dobro nekonečné,
přišel jsi krví svou nás vykoupiti
    z pout smrti věčné.

Do srdcí vlej nám lásku ohněm živým,
dej naší víře stále jasně hořet,
nauč nás přinést z čisté lásky k bližním
    vždy každou oběť.

Ať se už od nás vzdálí zloduch zrádný,
přemožen silou, která proudí z tebe,
ať sídlí stále tvůj Svatý Duch s námi,
    seslaný z nebe.

Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
    nad světy všemi. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!

Žalm 102 (103)
Chvála Božího milosrdenství

Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti. (Srov. Lk 1, 78)

I

¹ Oslavuj Pána, duše má, *
      mé nitro jeho svaté jméno!
² Oslavuj Pána, duše má, *
      na jeho dobra nezapomeň! –

³ Všechny tvé viny odpouští, *
      ze všech tvých neduhů tě léčí;
⁴ tvůj život chrání záhuby, *
      věnčí tě láskou, slitováním;
⁵ on blahem sytí tvoje dny, *
      jak orlu obnovil tvou mladost. –

⁶ Pán koná skutky milosti: *
      všem utlačeným zjedná právo.
⁷ Ukázal cestu Mojžíši, *
      své skutky dětem Izraele.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!

Ant. 2 Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.

II

⁸ Vlídný a laskavý je Pán, *
      shovívavý a milosrdný.
⁹ Nechce se ustavičně přít, *
      navěky v hněvu setrvávat.
¹⁰ Nesplácí hříchy, nejedná, *
      jak pro své viny zasloužíme. –

¹¹ Vždyť jak ční nebe nad zemí, *
      tak velkou lásku má k svým věrným.
¹² Jak od východu k západu *
      vzdaluje od nás naše viny.
¹³ Jak otec dětem odpouští, *
      Pán je k svým věrným milostivý.

¹⁴ Ví, z čeho jsme stvořeni, *
      má na mysli, že jsme jen hlína.
¹⁵ Jsou jako tráva lidské dny: *
      rozkvetou jako polní kvítek,
¹⁶ zavane vítr, sfoukne jej, *
      a stopy po něm nezůstane.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý.

Ant. 3 Oslavte Pána, díla Páně.

III

¹⁷ Však láska Páně do věků, *
      je dobrotiv až k dětem dětí
¹⁸ u těch, kdo jeho smlouvu ctí *
      a plní jeho přikázání.
¹⁹ Pán zřídil si trůn v nebesích *
      a jeho vláda řídí vesmír. –

²⁰ Oslavte Pána, chvalte jej, †
      vy jeho poslové, vy silní, *
      kdo konáte, co on vám káže!
²¹ Oslavte Pána, zástupy, *
      vy, kdo jste v službách jeho vůle!
²² Oslavte Pána, díla Páně, †
      všude, kam sahá jeho vláda! *
      Oslavuj Pána, duše má!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Oslavte Pána, díla Páně.

V. Ukaž mi, Pane, cestu svých přikázání.
R. Rozjímat budu nad tvými divy.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     Job se ujal slova a řekl:
¹„Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,
dni jeho jako dni nádeníka?
²Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká na svou výplatu,
³tak jsem dostal v úděl měsíce bídy
a noci soužení byly mně přiděleny.
⁴Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?
Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.
     ⁵Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu,
má kůže svraskala a mokvá.
⁶Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,
plynou bez naděje.
⁷Pamatuj, že můj život je jako dech,
mé oko již nikdy neuzří štěstí.
⁸Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří,
tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.
     ⁹Odlétá oblak a mizí,
ten, kdo sestoupí do hrobu, již z něho nevystoupí.
¹⁰Nevrátí se už do svého domu,
jeho příbytek ho už neuvidí.
¹¹Proto již nemohu zdržet svá ústa,
v soužení svého ducha budu mluvit,
naříkat v úzkostech duše.
     ¹²Copak jsem moře či mořská obluda,
že proti mně stavíš stráže?
¹³Když si myslím, že útěchu najdu na lůžku,
že moje lože mi pomůže snášet soužení,
¹⁴tu mě děsíš ve snách,
ve vidinách mě strašíš,
¹⁵že by mé hrdlo dalo přednost uškrcení
a mé kosti by daly přednost smrti.
     ¹⁶Chřadnu, dlouho nebudu žít,
nech mě, vždy mé dny jsou jen závan větru.
¹⁷Co je člověk, že ho tak ceníš,
že si ho všímáš?
¹⁸Každého jitra ho zkoušíš,
každou chvíli ho zkoumáš.
¹⁹Kdy už mě necháš o samotě,
kdy mi dáš pokoj, abych aspoň slinu mohl polknout?
     ²⁰Jestliže jsem hřešil, co jsem ti udělal,
tobě, který hlídáš lidi?
Proč sis mě vzal za cíl útoků,
proč jsem na obtíž?
²¹Proč tedy neodpustíš moji urážku,
nepromineš mou vinu?
Vždyť brzo ulehnu do země,
když mě budeš hledat, už nebudu.“

RESPONSORIUM

O. Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá. * Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.
V. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. * Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. * O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie