Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2023
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Nastala doba posvátná,
kdy podle Písma přijít má
mezi nás Tvůrce nebes sám,
nebeský Ženich Církve k nám.

Rozumné panny jemu jdou
naproti s duší plamennou
a nesou lampy hořící,
radost jim září ze srdcí.

Ty nerozumné zmeškaly,
když do lamp oheň hledaly,
a marně buší v zoufalství
do bran věčného království.

A proto bdělí zůstaňme,
čisté srdce si uchraňme,
ať Pánu, až se navrátí,
můžeme vyjít naproti.

Dej, Králi, ať jsme hodni cti
i slávy tvého království,
ať smíme tebe též i my
velebit věčně písněmi. Amen.

Během dne:

Živote svatých, cesto, světlo spásy,
základe míru, dárce ctnosti vlídný,
Kriste, my tobě pokornými hlasy
    zpíváme hymny.

Moc tvá se zračí v tom, co zmohou svatí,
co mají, co chtí srdci, slovy, činy,
vždyť jejich láska neustává pláti
    plameny tvými.

Rač naší době dát mír, víru vroucí,
nemocným zdraví, hříšným odpustiti,
a udělit všem dary nehynoucí
    věčného žití.

Stejná buď sláva nejvyššímu Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
a také Ducha, rovného jim mocí,
    ctí vesmír celý. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.

Žalm 72 (73)
Proč trpí spravedlivý

Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. (Mt 11, 6)

I

¹ Jak je Bůh dobrotivý k poctivým, *
      jak dobrý k těm, kdo čisté srdce mají!
² Přesto mé nohy málem klopýtly, *
      mé kroky jen tak tak že neuklouzly:
³ neboť jsem vychloubačům záviděl, *
      když jsem tak viděl, jak se hříšným daří. –

⁴ Vždyť oni žádnou strastí netrpí *
      a jejich tělo zdravé je a tučné.
⁵ Jsou vzdáleni všem lidským trampotám *
      a nesouží se jako druzí lidé. –

⁶ Pýchou se skví jak zlatým řetězem, *
      jak rouchem oděni jsou násilnictvím.
⁷ Z tučnosti prýští jejich nepravost *
      a zlými úmysly jim srdce kypí.
⁸ Pošklebují se, mluví darebně, *
      z povýšenosti ubližují slovem. –

⁹ Ústy si troufají až na nebe *
       a jejich jazyk zrejdí celou zemi.
¹⁰ A proto se k nim obrací můj lid *
       a loká jejich slova jako vodu.
¹¹ Říkají: „Jak by o tom věděl Bůh? *
       Je Nejvyššímu vůbec něco známo?“
¹² Vidíte, tak si vedou hříšníci, *
       jsou stále mocnější a žijí šťastně.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.

Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.

II

¹³ Marně jsem tedy bezúhonně žil *
       a omýval si ruce v nevinnosti?
¹⁴ Abych byl jenom týrán den co den *
       a každé ráno dostával jen bití? –

¹⁵ Když jsem si pomyslel: „Mluv jako oni,“ *
       byl bych tím jenom zradil rod tvých synů.
¹⁶ Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, *
       a připadalo mi to velmi těžké,
¹⁷ až pronikl jsem v Boží tajemství *
       a prohlédl jsem konce těchto lidí. –

¹⁸ Na kluzkou cestu jsi je uvedl *
       a popravdě je vrháš do záhuby.
¹⁹ Jak najednou se propadají v nic, *
       jak hroutí se a v náhlé hrůze hynou,
²⁰ jak sen, jenž s procitnutím odplyne, *
       ten obraz člověk zapudí, jen vstane.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.

Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.

III

²¹ Když se mé srdce rozhořčovalo *
       a bolest mi až k ledví pronikala,
²² byl jsem to hloupý, nic jsem nechápal, *
       stál před tebou, jak nerozumné zvíře.
²³ Já však chci trvale být u tebe, *
       neboť ty sáms mě chopil za pravici.
²⁴ Ty vždycky mě svou radou povedeš *
       a nakonec pak do slávy mě přijmeš. –

²⁵ Koho mám kromě tebe na nebi? *
       A na zemi nic nežádám než tebe.
²⁶ Ať tělo mé i srdce pominou – *
       Pán je má skála a můj úděl navždy!
²⁷ Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, *
       zatratíš všechny, kdo tě opouštějí.
²⁸ Mým blahem je být v Boží blízkosti †
       já všechnu důvěru jen v Pána skládám *
       a budu hlásat všechny jeho skutky.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.

V. Jak mi tvé příkazy na patře sládnou.
R. Víc nežli med mi chutnají v ústech.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     ¹Jednoho dne se Boží synové zase shromáždili u Hospodina. Přišel s nimi i satan. Hospodin řekl satanovi: ²„Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemi a potuloval jsem se po ní.“
     ³Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého. Dosud setrvává ve své bezúhonnosti, zbytečně jsi mě navedl, abych ho trápil.“ ⁴I odpověděl satan Hospodinu: „Kůži za kůži, všechno, co člověk má, dá za svůj život. ⁵Jen vztáhni svou ruku a dotkni se jeho kostí a masa a uvidíš, zda ti nebude zlořečit do tváře!“ ⁶Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, je v tvé moci, jen jeho života ušetři!“
     ⁷Satan odešel od Hospodina a zasáhl Joba zhoubnými vředy od chodidla až po temeno hlavy. ⁸A Job si bral střepinu, aby se jí škrábal, když sedával na hromadě smetí.
     ⁹Jeho žena mu řekla: „Dosud se držíš té své bezúhonnosti? Proklej Boha a zemři!“ ¹⁰I řekl jí: „Mluvíš jako blázen! Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?“ V tom ničem Job svými rty nezhřešil.
     ¹¹Tu uslyšeli tři Jobovi přátelé o celém tom velkém neštěstí, které ho stihlo, a proto přišel každý ze svého kraje: Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuachu a Sofar z Námy. Smluvili se spolu, že ho přijdou potěšit a politovat. ¹²Již zdaleka ho uviděli, ale nepoznali ho. I dali se do hlasitého pláče, roztrhli svůj šat a posypali si hlavy popelem. ¹³Seděli u něho na zemi sedm dní a sedm nocí a nikdo mu ani slovo neřekl, neboť viděli, že jeho bolest je převeliká.

RESPONSORIUM

O. Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, zaryly se do mě tvoje šípy. * Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu.
V. Všichni moji přátelé a druzi mému neštěstí se vysmívají. * Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. * O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie