Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2021
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Věčné světlo, mocný jase,
dni, jenž nikdy nehasne,
vítězi nad temnou nocí,
jenž rozžíháš světlo dne,
nepříteli všeho temna,
našich myslí zářný sne!

Tvým zrodem se probouzíme,
vstáváme, jak zavoláš,
jsme-li s tebou, blažení jsme,
bez tebe zlo deptá nás,
ty před věčnou smrtí chráníš
duši, v níž plá tvoje zář.

Skrze tebe přemůžeme
smrt, zlý svět a jeho tmy.
Proto nás, ty Vládce mocný,
tímto světlem zasáhni,
jež moc žádná nezatemní
a které vše rozjasní.

Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.

Během dne:

Nevyšels, Bože, z nikoho,
jen sám ze sebe samého.
Ty chtěl jsi mezi lidi jít:
nám na pomoc, náš Bože, přijď!

Ty naší vroucí touhou jsi:
buď naší láskou, radostí,
ať po tobě vždy prahneme
a tvého blaha dojdeme.

Všech Pane, Otče nejvyšší,
se Synem Panny nejčistší,
i s Duchem svým nás stále veď
jak v nitru, tak i navenek.

Trojice, jen se rozpomeň,
že stvořila jsi z lásky jen
člověka, z něhož Boží hněv
sňala ta nejcennější krev.

Když jeden Bůh náš Tvůrce byl
a z lásky Kristus vykoupil
svým utrpením všechny nás,
jen láskou svou nás, Pane, spas.

Ať Trojice se raduje,
ať v míru nad vším kraluje,
buď všechna moc jí, klanění,
ať jí čest, chvála věčně zní. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Pán svolává shora nebesa i zem, odhodlán konat nad svým lidem soud.

Žalm 49 (50)
Pravá bohoslužba

Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit. (Mt 5, 17)

I

¹ Pán mluví, Pán a Bůh, a volá zem *
      od slunce východu až na západ.
² Ze Siónu, té hory překrásné, *
      se v oslnivé záři zjevuje.
³ To přichází náš Bůh a nemlčí, †
      všespalující oheň před ním jde, *
      okolo něho bouře burácí. –

⁴ Svolává shora nebesa i zem, *
      odhodlán konat nad svým lidem soud:
⁵ „Shromážděte mi moje vyvolené, *
      co při oběti stvrdili mou smlouvu!“
⁶ A nebe hlásá jeho spravedlnost, *
      že on je Bůh a právem rozsoudí.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Pán svolává shora nebesa i zem, odhodlán konat nad svým lidem soud.

Ant. 2 Ke mně volej za dnů soužení a vysvobodím tě.

II

⁷ „Slyš, můj lide, nyní promluvím! *
      Izraeli, proti tobě svědčím. *
   Viním tě a soudím tváří v tvář, *
      neboť já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!
⁸ Nekárám tě pro tvé oběti, *
      mám tvé žertvy stále před očima.
⁹ Nevezmu však býky z chlévů tvých, *
       ani nechci kozly z tvého stáda. –

¹⁰ Vždyť mně patří všechna lesní zvěř, *
       tisíce mám zvířat na svých horách.
¹¹ Znám i všechno ptactvo nebeské, *
       mé je vše, co na polích se hemží.
¹² Kdybych lačněl, tobě nepovím; *
       můj je svět i vše, co obsahuje. –

¹³ Cožpak já chci býčí maso jíst, *
       cožpak se chci napít kozlí krve?
¹⁴ Oběť chvály Bohu přinášej, *
       plň své sliby vůči Nejvyššímu!
¹⁵ Ke mně volej za dnů soužení, *
       vysvobodím tě a vzdáš mi úctu!“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Ke mně volej za dnů soužení a vysvobodím tě.

Ant. 3 Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály.

III

¹⁶ Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: †
       „Nač mi odříkáváš přikázání *
       a mou smlouvu darmo bereš do úst,
¹⁷ když se vzpíráš mému vedení, *
       odhazuješ za hlavu má slova? –

¹⁸ Zloděje když vidíš, běžíš s ním, *
       s cizoložníky jsi jedna ruka;
¹⁹ ústa ke špatnostem otvíráš *
       a tvůj jazyk osnuje lež na lež; –

²⁰ o svém bratru mluvíš hanebně, *
       na syna své matky kydáš hanu.
²¹ Tohle děláš – kdybych k tomu mlčel, *
       myslil bys, že já jsem jako ty. –

²² Pochopte, kdo jste Boha zapomněli, *
       nežli vás vydám zkáze bez úniku!
²³ Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály; *
       kdo správně žije, dojde Boží spásy!“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály.

V. Nepřestáváme se za vás modlit a prosit.
R. Abyste dobře poznali Boží vůli.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     Job odpověděl svým přátelům:
^13.13„Mlčte a nechte mě mluvit,
ať mě cokoli stihne.
¹⁴Ve svých zubech ponesu své tělo,
na svou dlaň položím svou duši.
¹⁵Může mě zabít, nemám však jinou naději,
jak své chování před ním obhájit.
¹⁶Již to je mi k prospěchu,
že se nesmí před ním objevit rouhač.
     ¹⁷Slyšte mé slovo,
mému výkladu popřejte sluchu!
¹⁸Nuže, připravil jsem svou při k soudu,
vím, že budu uznán spravedlivým.
¹⁹Kdyby ještě někdo chtěl se mnou se přít,
pak bych už raději mlčel a zemřel.
     ²⁰Jen dvou věcí mě ušetři,
a pak se před tebou nebudu skrývat:
²¹Svou ruku vzdal ode mě,
ať mě neděsí hrůza z tebe!
²²Pak se ptej, a já odpovím,
nebo já budu mluvit, a ty mně odpověz!
²³Kolik je mých nepravostí a hříchů?
O mé nevěrnosti a vině mě pouč!
²⁴Proč skrýváš svou tvář,
máš mě za svého nepřítele?
²⁵Chceš děsit list odvátý větrem,
či pronásledovat suché stéblo,
²⁶že trpký osud mně předpisuješ
a přisuzuješ viny mého mládí?
²⁷Do klády svíráš mé nohy,
špehuješ všechny mé cesty,
značíš si stopy mých nohou.
²⁸Můj život je jako měch, který se rozpadá,
jako oděv, který mol rozežírá.
     ^14.1Člověk zrozený z ženy
má život krátký a plný neklidu.
²Jako květ vypučí, zvadne,
prchá jako stín a nevydrží.
³A přece na něj otvíráš své oči
a ženeš ho na soud se sebou?
⁴Kdo může z nečistoty udělat čisté?
Jistě nikdo.
     ⁵Když už jsou určeny jeho dni
a u tebe je počet jeho měsíců,
když už jsi mu stanovil cíl, který ho nemine,
⁶tedy aspoň se od něho odvrať a nech ho,
ať jako nádeník užívá svého dne.“

RESPONSORIUM

O. Bože, nebudu se před tebou skrývat; svou ruku vzdal ode mě, * ať mě neděsí hrůza z tebe.
V. Potrestej mě, Hospodine, ale s mírou, ne ve svém hněvu. * Ať mě neděsí hrůza z tebe.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. * O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie