lat

Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2020
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka


MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Vladaři věčný, nejvyšší,
Vykupitel svých věrných jsi,
smrt zmírá při tvém vítězství,
teď milost tvá se mocně skví.

Ty po Otcově pravici
usedáš na trůn zářící,
a přejímáš moc nad všemi,
jež nemá původ na zemi.

Ať trojí říše tvorů tvých,
jak nebeských, tak pozemských,
tak temná říše pekelná
před tebou sklání kolena.

Andělé trnou v úžase,
co s lidským rodem stává se:
Hřeší člověk, smývá člověk,
vládne Slovo – Bohočlověk.

Buď, Kriste, naší radostí,
co čeká nás v tvé věčnosti,
ty, který řídíš světa říš
a nejvíc blaha přinášíš.

Až zaskvěješ se v onen den
v oblaku Soudce plameném,
smaž dluhy nezaplacené
a vrať nám věnce ztracené.

Proto tě vroucně prosíme:
Odpusť nám, čím kdy zhřešíme,
a milostí svou pozdvihni
nám srdce ve tvé výšiny.

Buď sláva tobě, Ježíši,
jenž vznášíš se už do výší,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Jsem už vysílen křikem, jak čekám na svého Boha. Aleluja.

Žalm 68 (69), 2-22. 30-37
Horlivost pro tvůj dům mě stravuje

Dali mu pít víno smíchané se žlučí. (Mt 27, 34)

I

2 Pojď mě zachránit, Bože, *
      voda až k hrdlu mi sahá,

3 bořím se v hlubokém bahně, *
      jako by bezedné bylo,
   padl jsem do hlubin vodních, *
      proud mě strhuje s sebou.

4 Jsem už vysílen křikem, *
      hrdlo mám ochraptělé,
   oči mi hleděním slábnou, *
      jak čekám na svého Boha.

5 Víc, než mám na hlavě vlasů, *
      je těch, kdo mají mě v zášti,
   silnější nežli mé kosti
      jsou, kdo mě stíhají křivě. *
   Vrátit mám to, co jsem nevzal! –

6 Ty, Bože, znáš mé pošetilosti, *
      prohřešky moje nejsou ti tajny.

7 Pro mne kéž nedojdou zahanbení, *
      kdo, Pane zástupů, doufají v tebe,
   ať kvůli mně se nedočká hanby, *
      kdo hledá Boha Izraele! –

8 Vždyť já jsem pro tebe potupu snášel, *
     pohana ulpěla na mé tváři.

9 Odcizil jsem se svým vlastním bratřím, *
       synům mé matky jsem jako cizí. –

10 Stráven jsem tím, jak pro tvůj dům horlím, *
       hanoben těmi, kdo hanobí tebe.

11 Sebe jsem týral mnohými posty, *
       ale i to mi jen k potupě bylo. –

12 V pytli jsem chodil za pokání, *
       za to jsem jim byl leda pro smích.

13 Tlachají o mně, kdo u brány sedí, *
       opilci zpívají posměšky o mně.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Jsem už vysílen křikem, jak čekám na svého Boha. Aleluja.

Ant. 2 Žluč mi kapali do mého jídla, v žízni mě octem napájeli. Aleluja.

II

14 Já však se modlím k tobě, Pane! *
       Milostiv buď mi a vyslyš mě, Bože,
    jak jenom ty se smilovat umíš, *
       jak jenom ty jsi v pomoci věrný!

15 Vyprosť mě z bahna, ať neutonu, *
       zachraň mě z bídy a z hluboké tůně,

16 aby mě proud už nestrhoval, †
       aby mě hloubka nepohltila, *
       ať propast nade mnou nezavře jícen! –

17 Vyslyš mě, Pane, v své slitovné lásce, *
       shlédni ke mně v svém milosrdenství!

18 Neukrývej se před služebníkem, *
       vyslyš mě, pospěš, nenech mě v bídě! –

19 Pojď ke mně blíž a vysvoboď mě, *
       zachraň mě navzdor mým nepřátelům!

20 Ty přece znáš mé ponížení, *
       před tebou stojí mí protivníci. –

21 Zahanbení mi zlomilo srdce, *
       potupa má je nezhojitelná;
    doufal jsem v soucit, ale marně, *
       v ty, kdo mě utěší, nenašel jsem je.

22 Žluč mi kapali do mého jídla, *
       v žízni mě octem napájeli.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Žluč mi kapali do mého jídla, v žízni mě octem napájeli. Aleluja.

Ant. 3 Hledejte Pána a budete žít. Aleluja.

III

30 Já však jsem ubožák v bídě, *
       chraň mě svou pomocí, Bože!

31 Chci jménu Božímu zpívat, *
       vděčně je chválit a slavit.

32 To bude milejší Pánu, *
       nad žertvu rohatých býků. –

33 Těšte se, pokorní, z toho: *
       Kdo hledá Boha, ten sílí!

34 Neboť Pán ubohé slyší, *
       nezhrdne zajatci svými.

35 Chval ho nebe i země, *
       moře a vše, co v něm žije! –

36 Neboť Bůh zachová Sión, †
       zbuduje judská města; *
       budou v nich žít a sídlit

37 potomci těch, kdo mu slouží; †
       kdo jeho jméno ctí s láskou, *
       najdou v nich navždy svůj domov.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Hledejte Pána a budete žít. Aleluja.

V. Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.
O. Ať se radují nebe i země, aleluja.

PRVNÍ ČTENÍ

Druhý list svatého apoštola Jana

Držte se Kristova učení

     1Já, starší, píšu vyvolené paní a jejím dětem, které miluji v pravdě – a nejen já sám, ale všichni, kdo poznali pravdu – 2pro tu pravdu, která v nás zůstává a bude s námi navěky. 3Buď s námi milost, slitování a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista, Otcova Syna, v pravdě a v lásce!
    
4Měl jsem velikou radost, když jsem našel mezi tvými dětmi takové, které žijí v pravdě, jak nám to Otec nařídil. 5A nyní tě, paní, prosím – to ti píšu ne jako přikázání nové, ale jako to, které jsme měli od začátku – milujme se navzájem! 6Láska záleží v tom, že žijeme podle jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce!
    
7Mnoho svůdců se objevilo ve světě, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle. Jsou to svůdci a antikristi. 8Dejte si pozor, abyste nepřišli o plody naší práce, ale abyste dostali plnou odměnu. 9Kdo jde dál a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.
    
10Přijde-li k vám někdo a nepřinese toto učení, nepřijímejte ho do domu, a ani ho nepozdravujte. 11Kdo ho totiž pozdraví, má účast v jeho špatném jednání.
    
12Měl bych vám toho ještě mnoho psát, ale nechci to dělat papírem a inkoustem, ale doufám, že k vám přijdu a řeknu vám to ústně, aby naše radost byla dokonalá.
    
13Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry.

RESPONSORIUM

Srov. 2 Jan 5.3; Dt 5, 33

O. To je přikázání, které jsme dostali od Otce, ne jako nové, ale jako to, které jsme měli od začátku: * Žijte v pravdě a v lásce, aleluja.
V. Musíte se ve všem držet cesty, kterou vám Hospodin, váš Bůh, přikázal jít, a tak zůstanete naživu. * Žijte v pravdě a v lásce, aleluja.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

(při posledním veřejném zasedání II. vatikánského koncilu, 7. prosince 1965: AAS 58 [1966], 53.55–56.58–59)

Abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý1 i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi2. Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi3 — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce4), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.

     1 Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     2 Srov. Lk 10,30–37
     3 Srov. Mt 25,40
     4 Jan 14,9

RESPONSORIUM

srov. Flp. 4,8

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem. Aleluja.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. Aleluja.* O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie