Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2015
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Když kohout svým kuropěním
temno noci půlí již
a nám z nitra vypuzuje
ponuré tmy chmurnou tíž,
pokorné a naše vroucí
prosby, vlídný Bože, slyš.

Přišels jako světlo, mocný,
bdělý strážce lidí všech,
právě, když se všude ztajil
půlnočního ticha dech,
a jakoby závoj smrti
ležel na všech předmětech.

Přišels, Kriste, vytrhnout nás
ze zlého snu zajetí,
zadarmo nás vysvobodit
ze žaláře temnoty,
přinést světlo, s kterým máme
k tobě žitím kráčeti.

Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.

Během dne:

Stůj při nás, Tvůrce laskavý,
ty slávo záře Otcovy,
když nás tvá milost opustí,
chvíme se plni úzkosti.

Když prodchnuti však Duchem jsme
a v nitru Boha neseme,
nic nepořídí zrádce zlý
proti nám svými osidly.

Kéž v pozemském svém jednání,
k němuž jsme v žití vázáni,
se těžce neproviníme,
a řádem tvým se řídíme.

Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.

Žalm 54 (55), 2-15. 17-24
Proti zrádnému příteli

Ježíše se zmocnila hrůza a úzkost. (Mk 14, 33)

I

² Nakloň, Bože, sluch k mé modlitbě, *
      nestraň se mých úpěnlivých proseb,
³ slyš mě pozorně a vyslyš mě, *
      neklidný jsem ve své sklíčenosti.
⁴ Zděšený jsem křikem nepřátel, *
      útiskem a zlobou bezbožníků. –

   Rozpoutali zhoubu proti mně, *
      zuřivě se na mne osopují.
⁵ Srdce se mi v prsou tetelí, *
      úzkost smrtelná mě zachvátila.
⁶ Padá na mne strach a zděšení, *
      leží na mně nevýslovná hrůza. –

⁷ Říkám si: „Mít křídla holubí, *
      uletěl bych, až bych došel klidu."
⁸ Uletěl bych rád co nejdále, *
      noclehem bych zůstal někde v poušti.
⁹ Vyhledal bych si tam útulek *
       na ochranu před divokým vichrem.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.

Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.

II

¹⁰     Zachraň mě před bouřením jejich hrdel, Pane. †
       Před záplavou jejich jazyků. *
       V městě vidím násilí a sváry.
¹¹ Ve dne v noci brousí kolem něj, †
       po hradebních zdech je obcházejí, *
       uvnitř vládne bezpráví a útisk.
¹² V jeho středu číhá záhuba, *
       klam a křivda z tržišť neodchází.
¹³ Kdyby potupil mě nepřítel, *
       křivdu od něj dovedl bych snášet;
    kdyby na mě tak zle dotíral, *
       kdo mě nenávidí, schoval bych se.
¹⁴ Tys však to byl, člověk jako já, *
       ty, můj blízký důvěrník a přítel!
¹⁵ Slasti přátelství jsme ty a já *
       prožívali spolu v domě Páně.

      ¹⁶ Kéž je za to zmatek posedne, *
          kéž jsou za to uchváceni smrtí,
          kéž jdou do podsvětí zaživa, *
          když je v jejich domech plno zloby!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.

Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová.

III ¹⁷ Já však budu k Pánu volat dál, *
       Pán se smiluje a zachrání mne.
¹⁸ Večer, za jitra i v poledne *
       budu kvílet z hloubi svého srdce.
¹⁹ On mé naříkání vyslyší, *
       vysvobodí pokojně můj život.
    Neboť lučištníci blízko jsou, *
       z blízkosti už na mne dotírají.

²⁰ Ismael a Jaalam a ti, *
       kteří obývají na východě,
    na výměnu nepřistupují, *
       neboť odmítají bát se Boha. –

²¹ Každý proti jeho přátelům *
       zdvíhá ruku, znesvěcuje smlouvu.
²² Nad máslo je hladší jeho řeč, *
       ale v srdci hotoví se k boji;
    slova lahodnější oleje, *
       ale jsou to vytasené meče. –

²³ Svěř se Pánu ve své nesnázi, †
       on tě zachová a nedopustí, *
       aby spravedlivý padl navždy. –

²⁴ Je však, Pane, svrhneš do hrobu, *
       že se muži krvaví a lstiví
    nedožijí půlky života! *
       Kdežto já jen v tebe důvěřuji.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi a on tě zachová.

V. Můj synu, dbej na moji moudrost.
R. K mým výrokům nakloň své ucho.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     ¹Job se ujal slova a řekl:
²„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,
s vámi vymře moudrost!
³Ale já mám rozum jako vy,
v ničem za vámi nejsem.
Kdo by nebyl podobně nadán?
⁴Svému bližnímu mám být pro posměch
já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,
pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?
⁵Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný
– úder patří ubožákům.
⁶V klidu jsou stany kořistníků,
v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,
kdo proti Bohu zdvíhají ruku.
     ⁷Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,
nebeského ptactva, a to ti oznámí,
⁸nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,
budou ti to vypravovat mořské ryby.
⁹Kdo by v tom všem nepoznal,
že to způsobila Hospodinova ruka?
¹⁰V jeho ruce je všechno živé;
dech každého smrtelníka.
     ¹¹Copak ucho nezkoumá slova
a neochutnává patro pokrm?
¹²Je moudrost jen u starců,
znamená dlouhý věk rozumnost?
¹³Jen u Boha je moudrost a síla,
on má radu a důmysl.
¹⁴Když on boří, už se to nevystaví,
když někoho zavře, nikdo už neotevře.
¹⁵Když zadrží vodu, nastává sucho,
když ji vypustí, země je zpustošena.
     ¹⁶U něho je moc a úspěch,
na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.
¹⁷Hlupáky dělá z rádců,
rozumu zbavuje vládce.
¹⁸Ozdoby strhuje králům,
zástěru ponížení jim přivazuje kolem beder.
¹⁹Do bídy přivádí kněze,
siláky sráží k pádu.
²⁰Výmluvným odnímá výřečnost,
úsudek bere starcům.
²¹Vylévá potupu na urozené,
rozvazuje pás velmožům.
     ²²Tajnosti zjevuje z temnot,
co je ve stínu, vyvádí k světlu.
²³Povyšuje národy a zas je hubí,
dává jim vyrůst a pak je opouští.
²⁴Odnímá rozum vůdcům lidu,
nechá je bloudit v pustině bez cest,
²⁵takže tápají v temnotách,
jak opilci vrávorají.“

RESPONSORIUM

O. Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.
V. On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. * O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie