lat

Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

4. duben 2014
Sv. Izidora, biskupa a učitele Církve, pro připomínku


Narodil se kolem roku 560 u Sevilly ve Španělsku. Brzy ztratil otce a o jeho výchovu se staral starší bratr, sevillský arcibiskup Leandr. Po jeho smrti se stal jeho nástupcem (kolem roku 600). Svolával koncily do Toleda, duchovní metropole Španělska. Pro lepší vzdělání svých kněží zřizoval školy a knihovny. Byl rádcem visigotských králů a 7. století v jeho vlasti se po předchozím úpadku stalo dobou nového rozkvětu. Jeho nejrozsáhlejší (12svazkové) dílo „Etymologie“ je souhrnem starověké moudrosti. Zemřel 4. IV. 636 v Seville. Jeho ostatky byly v 11. století převezeny do Leonu, kde byla postavena bazilika nesoucí jeho jméno.

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  

HYMNUS

Už nadešel čas milosti
nám udělený z výsosti,
jenž lékem střídmosti má z běd
vytrhnout malátný náš svět.

Den naší spásy přichází
s jasem, jenž z Krista vychází,
když srdce hříchem zraněné
postem se k Bohu pozvedne.

Dej, Bože, ať půst držíme
a myslí, tělem střídmí jsme,
než projdem žitím pozemským
k velikonocům nebeským.

Ať v pokoře tě vesmír ctí,
jediný Bože v Trojici,
též my tě omilostněni
novými ctíme písněmi. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.

Žalm 77 (78), 1-39
Dobrota Boží a nevěrnost národa v dějinách spásy

Tyto věci se staly nám pro výstrahu. (1 Kor 10, 6)

I

1 Poslyš, můj lide, mé naučení, *
      slovům mých úst nyní nastav uši!

2 K moudrému výroku otevřu rty, *
      vyložím tajemství z dávného času. –

3 To, co jsme slyšeli, poznali my, *
      co nám už otcové vyprávěli,

4 nemáme před dětmi zamlčet, *
      nýbrž dát vědět i příštímu rodu:

   Pánovu slávu a jeho moc, *
      podivuhodné skutky, jež konal. –

5 S Jákobem příkaz ujednal, *
      stanovil zákon v Izraeli,
   našim otcům pak poručil, *
      aby tak hlásali dál svým dětem,

9 ať o tom všechno potomstvo zví, †
      všechny děti, co teprv se zrodí; *
      ty pak svým dětem zas povědí dále:

7 vždy aby v Pána doufali, †
      na divy Boží nezapomněli *
      a jeho příkazy zachovávali,

8 ať nejsou jak jejich otcové, *
      vzpurné a zaryté pokolení,
   rod, který nestálé srdce měl *
      a který duchem se nedržel Boha.

9 Efraimovci, ač třímali luk, *
       na útěk dali se, když došlo k bitvě. –

10 Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
       odmítli žít podle zákona Páně.

11 Zapomněli, co činil Bůh, *
       jaké jim dopřál zázraky spatřit.

12 Před jejich otci způsobil div *
       v egyptské zemi, v tanejských pláních.

13 Rozdělil moře a vedl je jím, *
       vody postavil jako hráze.

14 Ve dne je provázel oblakem, *
       po celou noc pak ohnivým světlem.

15 Na poušti skálu rozrazil, *
       z ní je napojil pramenem hojným.

16 Potoky vyvedl ze skály, *
       voda se hrnula v celých řekách.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.

Ant. 2 Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.

II

17 Proti Bohu však hřešili dál, *
       v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.

18 Zachtělo se jim po chuti jíst, *
       Boha tak v srdci pokoušeli.

19 Hněvali Boha a ptali se tak: *
       „Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?

20 Udeřil sice do skály, *
       že tryskla voda a potoky tekly;
    umí však opatřit pro nás i chléb, *
       dá svému lidu najíst se masa?“

21 To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
       na Jákobovce zasršel ohněm, *
       zaplanul nevolí k Izraeli,

22 že víry k Bohu nemají dost, *
       že v jeho pomoc nedoufají. –

23 Nicméně přikázal oblakům, *
       otevřel nad nimi nebeské brány,

24 jedlé maně dal na ně dštít *
       a tak jim poskytl obilí z nebe.

25 Chlebem silných živil se lid; *
       seslal jim pokrmu v plné míře.

26 Pak vzbudil nad nimi východní van, *
       mohutně zadul i větrem jižním,

27 a maso pršelo jako prach, *
       ptáků bylo jak mořského písku.

28 Padali doprostřed ležení, *
       kolkolem stanů Izraele.

29 Po čem tak bažili, to jim dal; *
       a oni jedli až do sytosti.

30 Jenže v své chtivosti neměli dost. *
       ještě jim sousta vězela v ústech,

31 když na ně udeřil Boží hněv: †
       smrt nechal mezi předáky řádit, *
       mládež národa porazil k zemi.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.

Ant. 3 Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.

III

32 Přesto však hřešili ještě i pak, *
       neměli důvěru k divům Páně.

33 Ukrátil tedy jejich dny *
       a jejich léta záhubou náhlou.

34 Až když je hubil, hledali jej, *
       navraceli se a ptali se po něm.

35 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
       zachráncem že je Bůh svrchovaný.

36 Ale to byl jen klam jejich úst, *
       jazykem pouze jej obelhávali,

37 srdcem však nebyli upřímní, *
       v úmluvě dávné mu nebyli věrní.

38 Přes to všechno byl slitovný dál, *
       odpouštěl vinu a nezahubil.
    Častokrát upustil od hněvu, *
       potlačil svoje rozhorlení,

39 pamětliv, že jsou z masa jen, *
       vánek, jenž odvane do nenávratna.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.

V. Obraťte se k svému Pánu, Bohu.
O. Je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

14,1-25

Reptání proti Mojžíšovi a Mojžíšova přímluva za lid

     1Veškeré společenství se dalo do křiku a hlasitě plakalo celou onu noc. 2Všichni izraelští synové reptali proti Mojžíšovi a Árónovi a celé společenství jim vyčítalo: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! 3Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebylo by pro nás lepší vrátit se do Egypta?“ 4I řekli si vespolek: „Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta!“
    
5Tu padli Mojžíš a Árón na tvář před celým shromážděním společenství izraelských synů. 6Jozue, syn Nunův, a Kaleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a 7domlouvali celému společenství izraelských synů: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. 8Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. 9Nevzpírejte se přece proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“
    
10Celé společenství však křičelo, aby je ukamenovali. V tom se všem izraelským synům ukázala při stánku schůzky Hospodinova sláva. 11Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? 12Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“
    
13Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, 14a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. 15Když tento lid do jednoho usmrtíš, národy, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: 16Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.
    
17Nuže, nechť se, prosím, vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: 18‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.‘ 19Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“
    
20Hospodin odpověděl: „Na tvou přímluvu promíjím. 21Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. 22Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům. 23Nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. 24Jen svého služebníka Kaleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. 25V dolině sídlí Amalečané a Kananejci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští dál cestou k Rákosovému moři.“

RESPONSORIUM

Žl 102 (103), 8.9.13.14

O. Vlídný a laskavý je Pán, shovívavý a milosrdný. Nechce se ustavičně přít, navěky v hněvu setrvávat. * Jako otec dětem odpouští, Pán je ke svým věrným milostivý.
V. Ví, z čeho jsme stvořeni, má na mysli, že jsme jen hlína. * Jako otec dětem odpouští, Pán je ke svým věrným milostivý.

DRUHÉ ČTENÍ

Z velikonočních listů svatého biskupa Atanáše

(Ep. 5,1-2: PG 26, 7379- 1380)

Jednotou víry činí velikonoční tajemství blízkými všechny, kdo jsou si tělesně vzdálení

     Jak je slavné a krásné, bratři, že po jednom svátku slavíme druhý, na jednu modlitbu navazujeme jinou, že se od jednoho postu dostáváme k dalšímu a že po jedné slavnosti přichází nová. A tak nastává opět ten čas, který nám nabízí nový začátek, neboť nás zve znovu slavit svaté velikonoce, při nichž byl Pán obětován. Sytíme se jím sice stále jako chlebem života a naše duše se jako z pramene osvěžuje jeho drahocennou krví, přesto však stále žízníme a vždycky znovu toužíme. A on se všech žíznivých ujímá a ve své dobrotě zve každé žíznící srdce na sváteční slavnost: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.1 Tak přece zní výrok našeho Spasitele.
     Nejen tedy, že kdokoli přistoupí, uhasí svou žízeň, ale ať poprosí kdykoli, s radostí je mu dovoleno, aby ke Spasiteli přišel. Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá,2 ale vždycky je připraven osvítit duši, která po tom touží. Síla tohoto světla se ustavičně mocně projevuje na těch, jejichž srdce bylo osvíceno a kteří ve dne v noci naslouchají božským knihám, tak jako člověk, o němž se mluví v žalmu jako o blaženém: Šťasten, kdo nechodí, jak bezbožní mu radí, na cestu hříšníků kdo nestoupá a nesedává v kruhu rouhačů, kdo naopak se těší ze Zákona Páně a dnem i nocí o něm přemítá.3
     Bůh, který pro nás, moji drazí, tento svátek na počátku ustanovil, nám jej také dopřává každým rokem slavit. Ten, který vydal svého Syna na smrt, aby nás spasil, dává nám z téhož důvodu i svátek, který si v průběhu roku vždy touto dobou připomínáme. Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám dopřává radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.

     1 Jan 7, 37
     2 srov. velikonoční chvalozpěv
     3 Žl 1, 1-2

RESPONSORIUM

Srov. Sof. 3,8.9; Jan 12, 32

O. Proto na mne počkejte – je výrok Páně – v den, kdy povstanu, * tehdy dám národům čisté rty, aby všechny mohly vzývat jméno Páně a sloužit mu pod jedním jhem.
V. Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě, * tehdy dám národům čisté rty, aby všechny mohly vzývat jméno Páně a sloužit mu pod jedním jhem.

TŘETÍ ČTENÍ

Z „Knihy sentencí“ svatého Izidora“

(Lib. 3, 8-10: PL 83, 679-682)

Učitel zákona, který se stal učedníkem v království nebeském

     Modlitba nás očišťuje, četba vzdělává. Můžeme-li obojí, je to dobré; nemůžeme-li však, raději se modleme než čtěme.
     Kdo chce být stále s Bohem, musí se často modlit i často číst. Neboť když se modlíme, mluvíme my s Bohem, a když čteme, mluví Bůh s námi.
     Veškerý pokrok pochází z četby a rozjímání. Neboť jestliže něco nevíme, naučíme se tomu čtením, a čemu jsme se naučili, to si uchováváme rozjímáním.
     Četba svatého Písma nám přináší dvojí dar: jednak zdokonaluje rozumové poznání, jednak odvádí člověka od marností světa a přivádí ho k Boží lásce.
     A dvojí cíl má ten, kdo čte: předně aby Písmu porozuměl, za druhé aby poznal, s jakým užitkem a důstojností je má přednášet. Neboť každý bude nejprve s to pochopit, co čte, a pak dokáže vyslovit, čemu se naučil.
     Neúnavný čtenář bude nejspíš přístupný myšlence, že víc znamená plnit, co četl, než to pouze znát. Méně trestuhodné je zajisté, když neznáme, oč usilovat, než to vědět, ale nic pro to nedělat. Právě tak jako při čtení toužíme, abychom porozuměli, máme to, co jsme skrze porozumění poznali jako správné, také plnit. Nikdo nemůže poznat smysl svatého Písma, jestliže se nejprve s Písmem při četbě důvěrně neseznámí. Jak je psáno: Měj moudrost ve vážnosti, a ona tě povýší, když ji obejmeš, zjedná ti čest.1
     Čím usilovněji se kdo bude věnovat svatým slovům Písma, tím bohatší poznání z nich načerpá. Stejně jako země dává tím hojnější úrodu, čím víc je obdělávána.
     Někteří lidé mají dar porozumění, ale nedbají o pilnou četbu: netečnou nedbalostí přicházejí o to, co mohli při četbě poznat. Jiní by zase rádi poznávali, ale brání jim těžkopádné chápání. Ti se však přece jen pilnou četbou doberou toho, co ti nadaní pro svou lenost propásli.
     I když někdo pomalu chápe, přesto může dojít odměny za dobré studium, jestliže se snažil. Zato ten, kdo nechává dar rozumu, který dostal od Boha, ležet ladem, uvaluje na sebe odsouzení, protože darem, jejž dostal, pohrdá a hřeší leností.
     Bez podpory milosti sice učenost prochází ušima, ale do srdce nikdy nepronikne. Udělá třeba navenek rozruch, ale uvnitř není k ničemu. Když ovšem Bůh vnitřním dotekem milosti daruje porozumění, jeho slovo vlité do lidského ucha pronikne až do hloubi srdce.

     1 Př 4, 8.

RESPONSORIUM

Mt 13, 52; srov. Přísl. 14, 33

O. Každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, * je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.
V. Moudrost přebývá v srdci rozumného a vyučuje nezkušené. * Je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, tys povolal svatého Izidora, aby svým učením vzdělával tvou Církev; vyslyš naše prosby a  na jeho přímluvu jí pomáhej, ať stále roste v poznání tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie