Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

29. květen 2012
Sv. Pavla VI., papeže, nezávazná památka

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Do noci vstaňme, všichni spolu bděme,
o svatých žalmech přitom rozjímejme
a Pánu pějme srdci vznícenými
    líbezné hymny.

Ať za své písně Vládci laskavému
můžeme jednou k sídlu nebeskému
v průvodu jeho svatých vystoupiti
    ve věčné žití.

To, dobrý Bože, neváhej nám dáti,
Otče i Synu i ty, Duchu Svatý,
ať celým světem nikdy neustává
    tobě znít chvála. Amen.

Během dne:

Sluch svého božství pozorný a vlídný
k modlitbě naší nakloň, Bože, z nebe.
Prosby svých věrných služebníků přijmi,
    prosíme tebe.

Nachyl k nám z trůnu tváře rozjasněné,
vlej olej v lampy dohořívající,
ať vzplanou jasem, a zapuď vše temné
    z hlubiny srdcí.

Zbav nás všech hříchů, pln soucitu s námi,
omyj z nás špínu, pouta hříchů sejmi,
viníků ušetř a laskavou dlaní
    ležící zvedni.

Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
    nad světy všemi. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.

Žalm 101 (102)
Vyhnancova přání a prosby

Bůh nás těší ve všech našich souženích. (2 Kor 1, 4)

I

² Pane, vyslyš moje prosby, *
      kéž tě dosáhne můj hlas!
³ Svoji tvář mi neukrývej *
      v dnešní strastiplný den.
   Nakloň ke mně ucho svoje, *
      pospěš na mé volání! –

⁴ Dny mé jako dým se tratí, *
      v kostech spaluje mě žár.
⁵ Srdce schne jak zprahlá tráva, *
      zapomínám už i jíst.
⁶ Sténáním a nářkem stálým *
      už jen kost a kůže jsem, –

⁷ podobám se ptáku v poušti, *
      jsem jak sýček v sutinách,
⁸ chřadnu, naříkám jak ptáče *
      osiřelé na střeše.
⁹ Stále běsní nepřátelé, *
      tupí mě a klnou mi.
¹⁰ Popel jídám jako chleba, *
      ředím nápoj slzami,
¹¹ pro tvůj hněv a rozhorlení: *
      zdvihls mě – a svrhl zpět!
¹² Mé dny jsou stín klesající, *
      sám jak tráva uvadám.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Pane, kéž tě dosáhne můj hlas, svoji tvář mi neukrývej.

Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.

II

¹³ Avšak ty, Pane, trváš věčně, *
      tvé jméno z rodu do rodu.
¹⁴ Vstaň, ustrň se zas nad Siónem, *
      nadešel k slitování čas.
¹⁵ Milují jej tví služebníci, *
      pláčí nad jeho zřícením. –

¹⁶ Národy budou ctít tvé jméno, *
      tvou slávu všichni králové,
¹⁷ až zbuduje Pán Sión znova, *
      zjeví se ve své nádheře,
¹⁸ až k prosbě bezmocných se skloní, *
      nezhrdne jejich modlitbou. –

¹⁹ Tak budiž psáno pro budoucí, *
      ať příští národ Pána ctí!
²⁰ Neboť Pán shlédl ze svatyně, *
      on z nebe na zem popatřil,
²¹ zajatců vzdechy aby slyšel, *
      zachránil ty, jimž hrozí smrt.
²² Pak synové tvých služebníků *
      přebývat budou v bezpečí
   a jejich potomstvo i nadál *
      před tvojí tváří potrvá
   k cti tvého jména na Sióně, *
      k tvé chvále v Jeruzalémě,
²³ až národy a celé říše *
      se k službě Páně shromáždí.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Shlédni, Pane, na prosby ubohých.

Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.

III

²⁴ Cestou ochabla má síla, *
      dej mi znát těch pár mých dní,
²⁵ z půlky jich mě neodváděj! *
      Věky věků je tvých let!
²⁶ Dávno založil jsi zemi, *
      nebesa jsou dílem tvým:
²⁷ pominou, ty budeš dále; †
      rozpadnou se jako šat, *
      změníš je, jak šat se mění. –

²⁸ Ty však stále stejný trváš, *
      roků tvých je bez konce.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Založil jsi zemi, Pane, nebesa jsou dílem tvým.

V. Poslyš, můj lide, mé naučení.
R. Slovům mých úst nyní nastav uši!

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

     ¹Potom Job otevřel svá ústa a proklel svůj den. ²Job se ujal slova a řekl:
³„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,
a noc, která řekla: ‚Počat je chlapec.‘
⁴Ten den se měl stát temnotou,
neměl se o něho starat Bůh nahoře,
nemělo nad ním zasvitnout denní světlo.
⁵Mělo si ho přivlastnit šero a tma,
mělo se na něho položit mračno,
mělo ho vyděsit zatmění ve dne.
⁶Tu noc mělo uchvátit temno,
neměla se spojit se žádným dnem roku,
neměla vejít do počtu měsíců.
⁷Ano, ta noc měla být neplodná,
neměl se v ní rozeznít jásot.
⁸Proklít ji měli, kdo zaklínají dny,
kdo mají moc vydráždit draka.
⁹Zatemnit se měly hvězdy jejího svítání,
marně měla čekat na světlo,
neměla patřit na řasy jitřenky.
¹⁰Neboť nezavřela brány lůna mé matky,
neskryla soužení před mýma očima.
     ¹¹Proč jsem nezemřel při východu z lůna,
nevyšel z života, abych hned zhynul?
¹²Proč mně kolena vyšla v ústrety,
proč prsy, aby mě kojily?
¹³Neboť nyní bych ležel v pokoji,
spal bych a odpočíval
¹⁴s králi a rádci světa,
kteří stavějí pro sebe hrobky,
¹⁵anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem,
stříbrem plní své domy.
¹⁶Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod,
jako nemluvňata, která nespatřila světlo,
¹⁷tam, kde přestává zuření zločinců,
kde odpočívají ti, jimž ochably síly,
¹⁸spolu se zajatci, které už netrápí strach,
neslyší tyranův křik.
¹⁹Malí a velcí jsou si tam rovni
a otrok je zbaven pána.
     ²⁰Proč soužení dostávají světlo
a život ti, kdo mají zármutek v nitru,
²¹kdo touží po smrti, a ona nepřichází?
Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli,
²²radovali by se až k jásotu,
plesali by, kdyby nalezli hrob.
     ²³To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat,
kterého Bůh uzavřel ze všech stran,
²⁴neboť místo chleba jsem dostal údělem nářek
a mé vzdechy tryskají jako voda.
²⁵Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla,
z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě.
²⁶Nemám oddech, nemám klid,
nemám odpočinek – už zase nové vzrušení.“

RESPONSORIUM

O. Místo chleba jsem dostal údělem nářek a mé vzdechy tryskají jak voda. Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla, z čeho jsem měl strach, dolehlo na mně. * Nemám oddech, nemám klid.
V. Hle, sám v sobě nenalézám pomoc, opora je mi odepřena. * Nemám oddech, nemám klid.

DRUHÉ ČTENÍ

Z homilií svatého Pavla VI., papeže

     Díky tomuto koncilu se pozornost lidí soustředila na teocentrické a teologické učení o tom, kdo je člověk a co je svět. To učení jako by chtělo být výzvou lidem, kteří si myslí, že je naší době vzdálené a cizí. To učení si nárokuje něco takového, o čem svět nejprve usoudí, že je to absurdní, ale později, jak doufáme, uzná, že je to lidské, moudré a navíc to přináší spásu: totiž že existuje Bůh. Jistěže existuje Bůh. Existuje skutečně. Je živý. Je to osoba. Uplatňuje prozřetelnost, oplývá nekonečnou dobrotou a je dobrý nejen sám v sobě, ale v maximální míře také vůči nám. Je to náš stvořitel, naše pravda, naše štěstí. To do té míry, že když se člověk snaží ukotvit svou mysl a své srdce v Bohu a věnuje se kontemplaci, má to u něho být takový duchovní úkon, který musíme pokládat za nejvznešenější a nejdokonalejší vůbec; úkon, od kterého mohou a mají odvozovat svou vysokou důstojnost i v naší době nesčetné oblasti lidské činnosti.
     Církev, shromážděná na koncilu, zaměřila své úvahy velmi intenzivně — kromě sebe samé a vztahu, který ji pojí s Bohem — také na člověka; na člověka, tak jak ho lze v této době opravdu vidět: člověka, který žije, člověka, který je plně zaměstnán tím, že pomáhá jen sám sobě, člověka, který je nejen přesvědčen, že je v pořádku, aby se všechno úsilí napínalo směrem k němu jedinému jako k jakémusi středu, ale který se také nebojí tvrdit, že je počátkem a důvodem všeho. Před koncilními otci stál celý »jevový« člověk, celý fenomén člověk, oblečený do nesčetných podob svého ducha, v kterých se ukazuje. A otcové jsou taky lidé, dokonce jsou všichni pastýři a bratři, a projevují soustředěnou starostlivost a skutečnou lásku. Ten člověk se statečností poukazuje na své bolestné osudy, ten člověk i v minulosti, i v této naší době pokládá jiné lidi za nižší, než je on sám, a proto je vždycky nestálý a falešný, sobecký a agresivní. Ten člověk je nespokojený sám se sebou, směje se i prolévá slzy. Ten člověk je v pohybu všemi směry, je ochotný hrát jakékoliv role. Ten člověk se přísně drží jen toho, co potvrzuje vědecké zkoumání. Ten člověk jako takový myslí, miluje, usilovně pracuje, stále se o něco zajímá. Je to člověk, na kterého se musíme dívat také s jakousi posvátnou úctou — pro nevinnost jeho dětství, pro tajemství jeho chudoby, pro projevy dobrotivé lásky, ke kterým vedou jeho nemoci. Ten člověk se na jednu stranu stará jen o sebe, na druhou jedná ve prospěch společnosti. Ten člověk současně chválí čas minulý¹ i očekává čas budoucí a sní, že bude šťastnější než ten minulý. Ten člověk je z jedné strany zapleten do zlých činů, z druhé ozdoben svatými mravy. A tak dále. Nakonec se objevil laický a profánní humanismus a při svém ohromném rozšíření, abychom tak řekli, vyzval koncil k soutěži. Utkalo se náboženství jako kult Boha, který se chtěl stát člověkem, a náboženství (musíme ho totiž považovat za náboženství) jako kult člověka, který se chce stát Bohem. A k čemu došlo? Konal se souboj, bitva, anatéma? Samozřejmě to tak být mohlo — ale jak je vidět, nedošlo k tomu. Vzorem a normou, kterou se náš koncil duchovně řídil, bylo staré vyprávění o Samaritánovi². Opravdu, koncil hluboce prostoupila jakási nesmírná láska k lidem. Veškerou pozornost tohoto našeho shromáždění zaujal důkladný pohled na potřeby lidí a opakovaně je promýšlelo; naléhavost těch potřeb roste s tím, jak roste syn této země. Vy, humanisté naší doby, kteří odmítáte pravdy transcendující přirozené věci, pochvalte kocil aspoň v tomto ohledu a uznejte náš nový humanismus: vždyť i my, dokonce my především, uctíváme člověka.
     Jestliže je to tak, je zapotřebí říci, že katolické náboženství a lidský život vzájemně spojuje přátelská smlouva, obě strany společně usilují o jedno lidské dobro: katolické náboženství je totiž pro lidstvo, je jistým způsobem životem lidského rodu. A životem je musíme nazývat pro jeho vznešenou a všestranně dokonalou nauku, kterou podává o člověku (copak není člověk, když je ponechán sám sobě, tajemstvím i sobě samému?). Tuto nauku ovšem podává proto, že ji čerpá z vědění, které má o Bohu. Vždyť také abychom do hloubky poznávali člověka — člověka skutečného, člověka celého —, musíme nejprve poznávat samotného Boha.
     Jestliže máme všichni, kdo jsme tady, na paměti, že tvář Kristovu, tvář Syna člověka, máme poznávat ve tváři každého člověka — nejvíc, když se člověk stane průzračným svými slzami a bolestmi³ — a jestliže máme ve tváři Kristově poznávat tvář nebeského Otce (podle onoho výroku Kdo vidí mě, vidí i Otce⁴), náš způsob uvažování o lidských věcech se mění v křesťanství, které je celé zaměřeno na Boha jako na střed. A naše hlásání tedy může znít takto: abychom poznávali Boha, musíme poznávat člověka.
     ¹ Horatius, Listy 2,3 (Pisonům), v. 173
     ² Srov. Lk 10,30–37
     ³ Srov. Mt 25,40
     ⁴ Jan 14,9

RESPONSORIUM

O. Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti * o to mějte zájem.
V. O každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály * o to mějte zájem. * O to mějte zájem.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, ty jsi svěřil řízení své Církve svatému papeži Pavlovi, který byl neúnavným apoštolem evangelia tvého Syna; dej nám, prosíme, sílu, abychom vedeni světlem jeho učení spolupracovali s tebou na šíření civilizace lásky ve světě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie