Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

9. březen 2012
Sv. Františky Římské, řeholnice, pro připomínku

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako mladé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de’Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné, a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. III. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  

HYMNUS

Už nadešel čas milosti
nám udělený z výsosti,
jenž lékem střídmosti má z běd
vytrhnout malátný náš svět.

Den naší spásy přichází
s jasem, jenž z Krista vychází,
když srdce hříchem zraněné
postem se k Bohu pozvedne.

Dej, Bože, ať půst držíme
a myslí, tělem střídmí jsme,
než projdem žitím pozemským
k velikonocům nebeským.

Ať v pokoře tě vesmír ctí,
jediný Bože v Trojici,
též my tě omilostněni
novými ctíme písněmi. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení.

Žalm 37 (38)
Prosba hříšníka, který se octl v krajním nebezpečí

Jeho známí všichni zůstali stát opodál. (Lk 23, 49)

I (2-5)

² Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *
      netrestej mě ve svém rozhorlení!
³ Zaryly se do mne tvoje šípy, *
      těžce na mne dolehla tvá ruka. –

⁴ Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu, *
      pro můj hřích kost ve mně není celá.
⁵ Nad hlavu se nakupily viny, *
      tíhou přetěžkou mě obtížily.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení.

Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu.

II (6-13)

⁶ Jitří se a páchnou moje rány, *
      a to všechno pro mou pošetilost.
⁷ Přitlačen a sehnut jsem až k zemi, *
      celý den se v sklíčenosti vláčím. –

⁸ Bedra má jsou celá zanícená, *
      místečko v mém těle není zdravé.
⁹ Zesláblý jsem, zkroušený až běda, *
      křičím z hloubi sevřeného srdce. –

¹⁰ Pane, ty znáš každou moji touhu, *
       žádný povzdech můj ti není tajný.
¹¹ Srdce buší, opouští mě síla, *
       už i světlo v očích se mi kalí. –

¹² Všichni moji přátelé a druzi †
       mému neštěstí se vyhýbají, *
       ba i příbuzní se drží stranou.
¹³ Léčky strojí, kdo mě chtějí zabít, †
       hrozí mi, kdo hledají mou zkázu, *
       denně nové lsti si vymýšlejí.

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu.

Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.

III (14-23)

¹⁴ Já však jsem k nim hluchý, neslyším je, *
       němý jsem a ústa neotvírám.
¹⁵ Tak jsem jako člověk beze sluchu, *
       bez schopnosti ubránit se slovem. –

¹⁶ Doufám, Pane, v tebe jediného, *
       ty mě vyslyšíš, můj Pane Bože!
¹⁷ Říkám si: „Jen ať jim nejsem pro smích, *
       těm, kdo mají radost, klopýtnu-li!“ –

¹⁸ Já pak mám až příliš blízko k pádu, *
       stále mám svou bolest před očima.
¹⁹ Proto zhloubi přiznávám svou vinu, *
       pro svůj hřích jsem obavami sklíčen. –

²⁰ Silní však jsou moji nepřátelé, *
       mnozí, kdo mě nenávidí pro nic,
²¹ za dobrotu zlem mi odplácejí, *
       pasou po mně za to, že chci dobro. –

²² Proto ty mě, Pane, neopouštěj, †
       nevzdaluj se ode mne, můj Bože! *
       Na pomoc mi pospěš, Pane, spáso má!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.

V. Obraťte se k svému Pánu, Bohu.
O. Je dobrotivý a milosrdný.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

     ^19.1Třetího měsíce od východu synů Izraele z egyptské země přišli jednoho dne na sinajskou poušť. ²Dali se na cestu z Refidim, a když přišli na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
     ³Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal z hory: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: ⁴Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. ⁵Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. ⁶Budete mi královstvím kněží a svatým lidem. To jsou slova, která řekneš izraelským synům.“
     ⁷Mojžíš přišel, svolal přední muže v lidu a předložil jim všechna tato slova, která mu přikázal Hospodin. ⁸A všechen lid společně odpověděl: „Všechno, co Hospodin mluvil, uděláme!“ Mojžíš oznámil slova lidu Hospodinu a ⁹Hospodin mu řekl: „Přijdu k tobě v hustém mraku, aby lid slyšel, až budu s tebou mluvit, a aby i tobě vždycky věřili.“
     Mojžíš oznámil Hospodinovi odpověď lidu. ¹⁰Hospodin pravil Mojžíšovi: „Jdi k lidu, posvěť ho dnes a zítra a nechť vyperou své šaty! ¹¹Ať jsou připraveni pro den třetí, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj. ¹²Určíš kolem lidu hranici a řekneš: Neopovažte se vystoupit na horu. Ani jejího úpatí se nedotýkejte! Kdo se hory dotkne, musí umřít! ¹³Ani ruka se jí nesmí dotknout; kdo se dotkne, bude ukamenován nebo proboden šípy: ať je to člověk, ať je to dobytče, nesmí žít! Ať lidé vystoupí na horu teprve po zatroubení na roh!“
     ¹⁴Mojžíš sestoupil z hory k lidu a lid posvětil. Když si vyprali šaty, ¹⁵řekl lidu: „Buďte připraveni na třetí den a nedotýkejte se ženy!“
     ¹⁶Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v táboře se třásl. ¹⁷Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a zůstali stát na úpatí hory. ¹⁸Hora Sinaj byla celá zahalena v kouř, poněvadž Hospodin na ni sestoupil v ohni. Vystupoval z ní kouř jako dým z pece a celá hora se velmi třásla. ¹⁹Zvuk polnice se mocně šířil a sílil. Mojžíš začal mluvit a Bůh mu za hromu odpovídal.
     ^20.18Všechen lid pozoroval hřmění, blesky, zvuk polnice a horu zahalenou kouřem. Lid se bál, třásl se a stál zdaleka. Řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a my budeme poslouchat, ať s námi nemluví Bůh, abychom nezemřeli.“ ¹⁹Mojžíš lidu odpověděl: „Nebojte se, neboť Bůh přišel, aby vás zkoušel, aby ve vás byla bázeň před ním a abyste nehřešili.“ ²⁰Lid stál zdaleka a Mojžíš přistoupil k mraku, kde byl Bůh.

RESPONSORIUM

O. Budete-li mě poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy. * Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.
V. Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví. * Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.

DRUHÉ ČTENÍ

Z traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého biskupa Ireneje

     V Deuteronomiu říká Mojžíš lidu: Hospodin, náš Bůh, uzavřel s námi na Chorebu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin s našimi otci, ale s námi.¹
     Proč neuzavřel smlouvu s otci? Protože zákon nebyl ustanoven pro spravedlivé.² A otcové byli spravedliví, podstatu zákona měli vepsánu do srdcí a do duší: milovali Boha, který je stvořil, a vůči bližnímu se nedopouštěli nespravedlnosti. Nepotřebovali tedy usměrňující předpisy, neboť spravedlnost Zákona měli v sobě.
     Když však tato spravedlnost a láska k Bohu upadly v zapomenutí a v Egyptě úplně vyhasly, bylo nutné, aby se Bůh ze své nesmírné lásky k člověku projevil živým slovem.
     Mocí vyvedl svůj lid z Egypta, aby se člověk znovu stal Božím učedníkem a následovníkem. A ty, kteří pochybovali, trestal, aby lid nepohrdal svým Tvůrcem.
     Živil ho manou, aby se mu dostalo pokrmu duchovního, jak říká Mojžíš v Deuteronomiu: Nasytil tě manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst.³
     Přikázal milovat Boha a uložil být spravedlivý vůči bližnímu, aby člověk nežil v nespravedlnosti a nestal se nehodným Boha. Pomocí desatera vedl člověka, aby žil v důvěrném přátelství s ním a ve svornosti se svým bližním. A to vše dělal jen pro dobro člověka, neboť Bůh od člověka nic nepotřebuje.
     Všechno to vskutku činilo člověka slavným a doplňovalo mu, čeho se mu ještě nedostávalo, totiž plné lásky k Bohu, zatímco Bohu to nepřinášelo nic. Bůh přece nepotřebuje lásku člověka, ale je to člověk, komu schází sláva Boží;⁴ a té může dosáhnout pouze službou Bohu. Proto Mojžíš dále lidu říká: Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu; neboť v tom spočívá tvůj život a délka tvých dnů.⁵
     A aby Pán člověka do tohoto života uvedl, sám o své vůli vyhlásil pro všechny platné příkazy desatera. Stejné závazné zůstávají i pro nás; jeho tělesným příchodem byly rozšířeny a obohaceny, nikoli zrušeny.
     Pokud jde o výroky, vedoucí k otrocké službě zákona, které oznámil v samotě Mojžíšovi a jeho prostřednictvím lidu, ty tehdy vhodně sloužily jejich výchově, jak sám Mojžíš říká: A mně Hospodin v oné době přikázal učit vás nařízením a ustanovením.⁶
     Nyní však to, co vedlo k otroctví nebo bylo pouze znamením, novým zákonem svobody zrušil. To však, co se týká přirozeného zákona a svobody a co je obecně platné, obohatil a rozšířil. Udělil lidem nesmírnou milost: stali se Božími dětmi, poznávají Boha jako Otce, mohou ho milovat z celého srdce a bezvýhradně jít za jeho Slovem.
     ¹ Dt 5, 2-3
     ² srov. 1 Tim 1, 9
     ³ Dt 8, 3
     ⁴ srov. Řím 3, 23
     ⁵ Dt 30, 19-20
     ⁶ Dt 4, 14

RESPONSORIUM
O. Hospodinův služebník Mojžíš se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, * aby mohl přijmout zákon Hospodinův.
V. Mojžíš vystoupil na horu Sinaj k Hospodinu a byl tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí, * aby mohl přijmout zákon Hospodinův.

TŘETÍ ČTENÍ

Ze "Života svaté Františky Římské"

     Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jakoby chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.
     Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.
     Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.
     Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a bez strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.
     V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.
     Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech, a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pelivě je vyprala a náležitě vyspravila, jakoby je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.
     Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela, často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecilie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu nejlépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, ke kterým ho poslala.

RESPONSORIUM

O. Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.
V. Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

MODLITBA

Modleme se:
Bože, tys ukazoval svaté Františce cestu, aby vedla vzorný křesťanský život jako manželka i jako řeholnice; prosíme tě, pomáhej také nám, abychom ti každý na svém místě věrně sloužili a vždycky se podřizovali tvému vedení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie