lat

Denní modlitba církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

2. listopad 2020
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, svátek


Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení eucharistie. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad začíná se na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou Církev.

Připadne-li 2. listopad na neděli, slaví se mše ze Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, ale texty pro denní modlitbu církve jsou z neděle – texty za zemřelé se vynechávají. Při ranních chválách a nešporách, slaví-li se za účasti lidu, se však může použít textů za zemřelé.

MODLITBA SE ČTENÍM

V. Bože, shlédni a pomoz.
O. Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky
a na věky věků. Amen.  Aleluja.

HYMNUS

Ty, který žiješ od věků,
jediný žití prameni,
k nám, pro své viny propadlým
v klín smrti, Bože, pohlédni.

Tys, Otče, tvora hříšného
postihl trestem zániku,
aby, až prach se vrátí v prach,
zaplatil daň všech viníků.

Přesto však ten dech života,
jejž jsi nám vdechl v moudrosti,
zůstává v nás i nadále
jakoby poupě věčnosti.

V tom naděje, v tom útěcha,
že, Pane, ožijeme zas,
až první ze všech vzkříšených
sám Kristus k sobě vezme nás.

Dej služebníkům zesnulým,
ať vejdou v říši života:
jichž duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.

Uveď nás ve své království,
ze světa až nám sejít dáš,
ať slavíme tě chválami,
Ty, Počátku i konci náš. Amen.

ŽALMY

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Žalm 39 (40), 2-14. 17-18
Poděkování a prosba o pomoc

Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. (Žid 10, 5)

I

2 Doufal jsem, doufal v Pána, i sklonil se ke mně *
      a vyslyšel moje volání.

3 Z jámy zkázy mě vytáhl, z bahna a kalu, †
      mé nohy na skálu postavil, *
      mým krokům opět jistotu dal.

4 Do úst mi vložil zpěv nový, chvalozpěv Bohu. †
      Spatří to mnozí, pojme je bázeň, *
      v důvěře skloní se před Pánem. –

5 Šťastný člověk, jenž v Pána naději vkládá, †
      jenž nedruží se ke zpupným *
      a k těm, kdo upadli v lež a blud.

6 Mnohé divy jsi učinil, Pane, můj Bože, †
      i záměry, které s námi máš; *
      kdo by se tobě vyrovnal!
   Kdybych měl o nich vyprávět, *
      víc je jich, než se spočítat dá. –

7 V žertvách a krvavých darech zálibu nemáš, †
      smírné a zápalné oběti nechceš, *
      avšak mně jsi otevřel sluch.

8 Řekl jsem tedy: „Hle, zde přicházím nyní! *
      Ve svitku pro mne je příkaz psán.

9 Blaží mě, Bože můj, konat podle tvé vůle, *
      tvůj zákon v hloubi srdce mám.“

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

II

10 Tvou spravedlnost jsem zvěstoval před velkou obcí, *
       ústa jsem nezamkl, Pane, ty víš.

11 Tvou spravedlnost nenechám pro sebe v skrytu, *
       tvou věrnost a pomoc rozhlásím.
    Ani tvou čestnost a laskavost *
      před velkou obcí nesmlčím. –

12 Neodpírej mi, Pane, své slitování, *
       tvá milost a věrnost buď se mnou vždy!

13 Neboť mě skličují vůkol nesčetné strasti, †
       mé hříchy na mne dopadly, *
       že ani vzhlédnout si netroufám.
    Mám jich víc, nežli na hlavě vlasů, *
       ztratil jsem veškerou odvahu. –

14 Kéž se ti, Pane, zlíbí mě vysvobodit! *
       Pospěš mi, Pane, na pomoc!

      15 [Ať hanba s potupou padnou konečně na ty, *
          kdo se mě snaží zahubit,
          ať se stydí a zalezou všichni,  *
          kdo se z mých pohrom radují!
      16 Jen ať se stáhnou se zahanbením ti všichni, *
          Kdo o mně říkali: „Dobře mu tak.“]

17 Zato ať jásají, ať se radují v tobě *
       všichni, kdo tebe hledají!
    Ať mohou říkat: „Velký je Pán“, *
       kdo k tobě volají o pomoc!

18 Já jsem jen ubohý nuzák; přijď ke mně, Pane! †
       Ty jsi má pomoc, můj zachránce, *
       neotálej už, Bože můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

Žalm 41 (42)
Touha po Bohu a jeho svatyni

Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17)

2 Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *
      tak dychtí, Bože, po tobě má duše.
3  Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *
    kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? –

4 Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *
      když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“
5 Duše mi přetéká, když si to představuji, †
      jak pronikal jsem do svatyně Boží *
      za chvalozpěvů svátečního davu. –

6 Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
      Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
      toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! –

7 Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †
      tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
      a z této hory, která sluje Misar. –

8 V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
      tvé vlny, slapy přese mne se valí.
9 Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
      s písní se modlím k Bohu svého žití.
10 Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *
       Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“
11 Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *
       když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“
12 Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
       Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, *
       toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Sláva Otci i Synu *
    i Duchu Svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky *
    a na věky věků. Amen.

Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

V. Ty, Pane, jsi milosrdný.
O. Dle svého slova mě k životu navrať.

PRVNÍ ČTENÍ

Jedno z těchto tří:

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

(15, 12-34)

Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kteří zesnuli

     Bratři, 12káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? 13Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! 14A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra. 15Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. 16Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. 17A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších 18a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. 19 Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
    
20Ale Kristus z mrtvých vstal a to jako první z těch, kteří zesnuli. 21Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení z mrtvých. 22Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. 23Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. 24Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil.
    
25On totiž musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. 26Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. 27Všechno totiž Bůh podřídil pod jeho nohy. Když však říká, že všechno je podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil. 28A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.
    
29Jaký má potom smysl, co dělají ti, kdo přijímají křest místo těch, kdo už zemřeli? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? 30Proč také my se vydáváme v nebezpečí každou hodinu? 31Den co den umírám – jakože jste moje chlouba, bratři, kterou mám před Kristem Ježíšem, naším Pánem! 32Když jsem v Efesu musel zápasit – jak se říká – se šelmami, co z toho mám? Jestliže mrtví nevstávají, pak platí: Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme! 33Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 34Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!

RESPONSORIUM

1 Kor 15, 25.26; srov. Zj 20, 13.14

O. Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt.
V. Tehdy podsvětí a smrt vydají svoje mrtvé a smrt i podsvětí budou vhozeny do ohnivého močálu. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt.

Nebo:

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

(15, 35-37)

Vzkříšení mrtvých a příchod Páně

     35Někdo snad řekne: "Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?" 36Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. 37A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, například zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. 38A Bůh mu dává tělo, jak sám chtěl, a každému semenu vlastní tělo. 39A nejsou všechna těla stejná, ale jiné je tělo lidí, jiné zase tělo dobytka, jiné je tělo ptáků, jiné tělo ryb. 40A jsou tělesa nebeská a jsou tělesa pozemská. Jiný je lesk těles nebeských, jiný těles pozemských. 41Jinak září slunce, jinak září měsíc, jinak září hvězdy. Dokonce i hvězda od hvězdy se liší leskem.
    
42Tak je tomu a se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. 43Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. 44Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé. Jako je tělo živočišné, tak je i tělo zduchovnělé. 45Stojí přece v Písmu: První člověk, Adam, se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem. 46Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé.
    
47První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. 48Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
    
49My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. 50Říkám vám, bratři, toto: člověk, jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast v neporušitelnosti.
    
51Povím vám teď tajemnou pravdu: všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni. 52Stane se to rázem, v jediném okamžiku, na konečné zatroubení polnice. Polnice zazní a mrtví vstanou s tělem neporušitelným, a my budeme proměněni. 53Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost. 54A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt navždy zničena! 55Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? 56Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze zákona. 57Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

RESPONSORIUM

Srov. Job 19, 25.26.27

O. Vím, že můj Obhájce žije a že v poslední den z prachu vstanu. * A ve svém těle spatřím Boha, svého Spasitele.
V. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí. * A ve svém těle spatřím Boha, svého Spasitele.

Nebo:

Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

(4, 16 – 5, 10)

Když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme v nebi domov věčný

     4.16Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, 17neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, 18protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    
5.1Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. 2Proto vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe, 3a to i v tom případě, když budeme shledáni oblečeni, ne svlečeni ze své pozemské schránky. 4Ano, pokud jsme v této pozemské schránce, vzdycháme a tíží nás to; nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni, aby tak byla smrtelná schránka pohlcena životem. 5Bůh sám nás tak k tomu určil a dal nám Ducha jako záruku.
    
6Jsme tedy ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. 7To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. 8Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. 9A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domě těla zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. 10My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

RESPONSORIUM

Srov. Žl 50 (51), 5

O. Nesuď mě, Pane, podle mých skutků, neobstál bych před tebou. * Bože, všechny mé špatnosti nadobro zahlaď.
V. Smyj ze mne všechnu mou vinu a z mého hříchu mě očisť. * Bože, všechny mé špatnosti nadobro zahlaď.

DRUHÉ ČTENÍ

Z řeči svatého biskupa Ambrože nad hrobem vlastního bratra Satyra

(Lib. 2, 40. 41. 46. 47. 132. 133: CSEL 73, 270 274. 323-324)

Je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili

     Vidíme, že i smrt může být ziskem a život trestem. Proto říká apoštol Pavel: Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.1 Co je pro nás Kristus, ne-li smrt těla a duch, který dává život? A proto je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili. Buďme ochotni denně umírat a zvykejme si na to, aby se naše duše tímto odloučením učila zbavovat toho, po čem touží tělo, a jako by byla na výšině, kam už nedosáhnou pozemské vášně a nemohou ji strhnout k sobě, aby přijímala podobu smrti, a  tak nepropadla jejímu trestu. Neboť zákon těla je v rozporu se zákonem ducha a chce nás podrobit zákonu hříchu. Jaký je na to lék? 2
     Máme lékaře, užívejme lék. Naším lékem je Kristova milost a tělem propadlým smrti je naše tělo. Žijme tedy jako cizinci vůči tělu, abychom nebyli cizí vůči Kristu; i když žijeme v těle, nedejme se vést tím, co chce tělo; nezanedbávejme práva přirozenosti, ale dávejme přednost darům milosti.
     Co ještě dále? Celý svět je vykoupen smrtí jednoho. Kristus by byl mohl nezemřít, kdyby byl chtěl; ale on nepovažoval za správné vyhnout se smrti, jako by nemohla přinést žádný užitek, a lépe než svou smrtí by nás byl nezachránil. A proto je jeho smrt životem všech. Jsme označováni křížem, znamením jeho smrti, ohlašujeme jeho smrt modlitbou, zvěstujeme jeho smrt slavením oběti; jeho smrt je vítězství, jeho smrt je dílo spásy, po celém světě se jeho smrt každoročně slaví.
     Co ještě máme říci o jeho smrti, když můžeme ukázat na jeho božském příkladu, že jedině smrt nám získala nesmrtelnost a přinesla vykoupení ze smrti? Není tedy třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem spásy všech; není třeba utíkat před smrtí, neboť Syn Boží jí nepohrdl a nevyhnul se jí.
     Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.
     Duše má tedy možnost opustit labyrint tohoto života a veškerou tělesnou tíhu a směřovat k nebeským sborům – i když tam mohou dojít jen svatí - a vzdávat Bohu chválu, kterou mu za doprovodu citer vzdávají nebešťané, jak víme z prorocké knihy: Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, králi věků. Kdo by ti, Pane, nevzdával úctu, kdo by neslavil tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý a všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět.3 A duše má také možnost vidět, Ježíši, tvou svatbu, při níž se za radostného zpěvu všech přivádí nevěsta ze země do nebe – k tobě přichází každý člověk4 – a už nepodléhá světu, ale je spojena s duchem.
     To si přál svatý David ze všeho nejvíc, aby to spatřil a uviděl. Říká: Jen jedno jediné na Pánu žádám, po jednom toužím, abych směl v Pánově domě přebývat po celý život, na jeho dobrotu patřit.5

     1 Flp 1, 21
     2 srov. Řím 7, 24.25
     3 Zj 15, 3.4
     4 Žl 64 (65), 3
     5 Žl 26 (27), 4

RESPONSORIUM

Srov. 2 Mak 12, 43b; Mt 13, 43a

O. Ti, kdo zbožně zemřeli, * mají připravenou nádhernou odměnu.
V. Spravedliví budou v království svého Otce zářit jako slunce. * Mají připravenou nádhernou odměnu.

MODLITBA

Modleme se:
Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za našeho bratra N. (naši sestru N.) a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme. Prosíme o to Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Nebo:

Bože, ty jsi původce našeho života a tvůj Syn nás svou smrtí a vzkříšením vykoupil, abychom celým svým životem směřovali do tvé slávy; smiluj se nad svým služebníkem N.(svou služebnicí N.), a pro jeho (její) víru a naději ve vzkříšení ho (ji) přijmi k sobě do věčné blaženosti. Prosíme o to Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Nebo:

Bože, dovoláváme se tvého slitování a prosíme tě za našeho bratra N., (naši sestru N. ), kterého (kterou) zde na světě pravá víra spojovala se zástupy věřících: uveď ho (ji) do společnosti svých svatých. Prosíme o to Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Za více zemřelých:

Bože, tys vzal svého Syna, vítěze nad smrtí, do své slávy; vysvoboď z područí smrti také (všechny) naše zemřelé, aby viděli tvou slávu a byli navěky spojeni s tebou, svým Stvořitelem a obnovitelem. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Za zemřelé příbuzné, přátele a dobrodince:

Bože, ty chceš, aby všichni lidé byli spaseni; otevři náruč svého milosrdenství našim zemřelým příbuzným, přátelům a dobrodincům a dej jim na přímluvu Panny Marie a  všech svatých účast na věčné blaženosti. Prosíme o to Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Nebo jiná modlitba z misálu.

    Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí liturgie hodin, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i  zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Denní modlitba Církve (breviář) ze serveru http://breviar.op.cz

elektronické texty © 2000-2023,  Ing. Karel Mráček Dr.h.c. (fra Pavel, jáhen)
text breviáře © 2000-2016,  Česká dominikánská provincie